Prosinec 2008

Waltz

31. prosince 2008 v 14:47 | Miška
Waltz (W) - (3/4 takt, tempo 31-33 t/min)
V 19. století byl z Evropy do Ameriky importován valčík a ta jej zase vrátila Evropě v 20. století ve zcela přepracované formě jako valse boston, nebo krátce boston. Vznikl ve stejnojmenném městě USA a v Evropě se mu říkalo také "narovnaný valčík'. V Paříži vznikla jeho francouzská podoba - valse hésitation. Oba druhy se vyznačovaly měkkými pohyby, doklouzávanými kroky a různými výdržemi v tanci i hudbě (zejména valse hésitation). Avšak hlavním rysem byla oproti valčíku změna charakteru z tance kolového na tanec two a one stepového typu, resp. pochodového typu. Do Českých zemí se boston dostal již začátkem 20. století přes Vídeň.
V roce 1919 byl v Anglii kromě one stepu a jiných tanců v oblibě waltz tančený s výdržemi (patrně val-se hésitation). V letech 1920-32 s oběma formami waltzu experimentovali angličtí učitelé tance (i když boston byl v Londýně populární již v roce 1904). Na Mistrovství světa v roce 1922 v Londýně, které pořádal Camille de Rhynal, zvítězil v kategorii profesionálů V. Silvester s Phyllis Clarke. Tento pár zde mj. jako první tančil tzv. diagonální waltz, který se stal základem dnešního standardizovaného waltzu. Jeho hlavní rysy a základy byly pak stanoveny na kongresu anglických učitelů tance (profesionálů) v roce 1933 právě za předsednictví V. Silvestera.
Pár je v základních figurách v neustálém kontaktu a přirozený vláčný pohyb waltzu je obohacen tzv. waltzovou vlnou, vytvářenou snížením a největším zdvihem ze všech STT. V základním provedení vychází pár delším krokem v 1. době z uvolněných kolen do zdvihu na vysoké pološpičky mezi 2. a 3. dobou a zase se Vrací zpět do snížení (menší demi plié). Z valčíku zůstal waltzu otáčivý charakter a po valčíku získal také značnou oblibu u všech generací, která mu vydržela dodnes.
V Českých zemích se waltzu někdy říká pomalý valčík, což je zavádějící. Tento termín se hodí spíše na český lidový tanec sousedskou, jejíž charakter a pohybové principy jsou ale zcela jiné než u waltzu. Faktem ovšem je, že o sousedské vědí dnes bohužel jen ti, kteří se lidovým tancem zabývají.

Valčík

31. prosince 2008 v 14:46 | Miška
Valčík (V) - (3/4 takt, 50-64 t/min)
Názory na vznik a vývoj valčíku jsou dodnes rozporuplné. Podle Němců stály na počátku valčíku lidové tance alpských zemí - tzv. lándlery. Ať již se v určitých oblastech nazývají jakkoliv - např. schwábisch (švábská), steirisch (štýrská), bayerisch (bavorská), dále schuplattler, hoppelvogel, auf undab, dreischlag
- všechny jsou to tance houpavého rytmu s točivými pohyby valčíkového rázu v taktu 3/8. Podle Rakušanů se valčík vyvinul především z jednoho lándleru
- lidového tance alpských horalů z Tyrol a Štýrska (první písemná zmínka pochází z roku 1554), přičemž určitý vliv tu sehrály i další lidové tance jako deutscher, drehler, steyer a možná i další. Charakter všech těchto tanců byl rovněž otáčivý, chcete-li valivý, a pro tento způsob tancování se časem ujal termín "walzen". Lándler se také objevoval v tanečních pořádcích některých plesů a zábav na území Čech ještě ve 20. století. Patrně šlo o lándler, o němž mluví Rakušané. Na valčík si činí nárok také Francouzi. Jeho původ vidí v tanci volta, což je provensálská forma gagliardy. Avšak rakousko-německá verze je pravděpodobnější.
Přerod z lidového tance na salonní probíhal zejména v 2. polovině 18. století ve Vídni, kde byl rovněž uveden ve známost - odtud i později dost používaný název vídeňský valčík. Předtím se ale nazýval také deutscher nebo langaus, v české provenienci houpavá, teprve asi od 30. let 19. století valčík. První doklad o užití názvu waltzer pochází z partitury vídeňské lidové hry Bernardon z roku 1750. Existenci valčíku dokládá i dvorský reskript z roku 1758, kterým byl zakázán, mj. i v Čechách, jako tanec zdraví škodlivý a také hříšný. Patrně poprvé na scéně se objevil v opeře Una cosa rara ve Vídni v roce 1787.Tím se stal pro salonní Vídeň, kde se ve skutečnosti provozoval a vyvíjel celá desetiletí, prvotřídní taneční novinkou. Pronikl do měšťanských i šlechtických kruhu a posléze do sousedních zemí Evropy a následovaly další. Ve své době znamenal ještě větší revoluci v tanci a pozdvižení mravokárců, než jak to známe z pozdějšího období, např. v případě tanga, shimmy, rock'n'rollu, twistu, a nástupu diskotékových tanců. Pán na městské taneční zábavě nejenže objal svou partnerku v pase, ale dostal se s ní do přímého kontaktu. Proti upjatým menuetům, gavotám, polonézám i čtverylkám to byl značný kontrast - živelný kolový tanec přímo s ďábelským tempem. Navíc při dokonalém provedení i nesmírně půvabný. Jeho zdánlivá jednoduchost děsila ve své dobé i některé taneční mistry, kteří se naivně domnívali, že může ohrozit jejich existenci.
Přes všechny zákazy dosahoval valčík všude značné popularity a to již v dobách, kdy úroveň doprovodné hudby byla ještě podprůměrná. Když pak získal pozornost takových skladatelů jakými byli Josef Lanner, Johann Strauss st. i ml., Emil Waldteufel a také i velikánů vážné hudby - Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta, Dvořáka aj., jeho popularitu ještě umocnily skvělé melodie a vídeňský valčík se stal neodmyslitelnou součástí tanečních zábav v Evropě. V Paříži byl valčík upraven - získal zejména větší švih a pod názvem valse parisienne se dostal zase zpět do Vídně a dalších měst střední Evropy (začátkem 60. let 19. století) a pak i do celého světa, kam byl postupně importován.
Během vývoje valčíku se také objevilo několik způsobů jeho tančení. Vznikl např. la valse á deux temps (valčík dvoukročný), la valse á trois ou á six temps (tří či šestikročný), la valse á envers (v opačných obratech). Byly známé ještě varianty la valse sautilée (valčík skákavý), la valse balancée, dále valse - mazurka, valse hongroise, valse russée, eiswalzer, schleifer aj.
Ve 20. století se valčík brzy stal i tancem soutěžním. Na mistrovství světa se v něm poprvé závodilo v roce 1911, potom po dlouhé přestávce až zase v 30. letech, kdy byl zařazen ke STT. K roku 1918 se uvádí první soutěž ve Vídni a jedním ze závodních tanců byl i valčík. Ten zůstal v programu i dalších závodů v Rakousku a to i mezinárodních, později jako nedílná součást repertoáru STT. Valčík a jeho figury pečlivě standardizoval v roce 1930 Rakušan Karl von Mirkowitsch z Lince, začátkem 50. let pak znovu a nově Němec Paul Krebs z Norimberka. A v této revidované formě se začal tančit na soutěžích. I přes uznání a oficiální zařazení vídeňského valčíku do mezinárodních soutěží v roce 1953, se na tanečním festivalu v Blackpoolu dodnes netancuje. Tradice v Anglii je mocná čarodějka.
Charakter valčíku se během 20. století i přes některé vývojové snahy příliš nezměnil. Např. na přelomu 80. a 90. let 20. století se v soutěžním provedení uznával, řekněme tzv. hladký valčík s co nejmenšími zdvihy a snižováním páru ve vertikále. V současnosti jsou pak ve zkušební lhůtě nové figury do valčíku (zatím jen na soutěžích IDSF), např. spina a pivota vpravo, zášvih vlevo, pivota vlevo, změny v rytmizaci kroků aj., které ale rovněž nic nemění na charakteru tance.
Významnými soutěžními tanečníky vídeňského valčíku byli již ve 30. letech Bedřich Popovský (ČSR) a Robert Skalka (Rakousko). V té době se na kontinentální Evropě pořádaly již i samostatné závody ve valčíku - obvykle v rámci nějaké větší soutěže či turné. Dne 18.2.1967 se ve Vídni uskutečnil první ročník soutěže ve vídeňském valčíku: Wiener-Walzer-Konkurrenz. Ze 40 párů zvítězili Heinz Kern a Helga Theissl z Grazu. Soutěž existuje dodnes, ale aby se dostala do povědomí tanečního světa, změnila název na Viennese Waltz Championship Open to the World.

The robots

31. prosince 2008 v 14:45 | Miška
The Robots, je považován za první taneční formu, který determinoval vývoj elektric boogie v sedmdesátých letech. Pravděpodobně to byli roboti, objevující se počátkem 60. let v televizních pořadech typu "Lost in Space", kteří inspirovali černošské děti v Los Angeles, aby vynalezly tento druh tance. K rozvoji a propracování tohoto tance svým dílem přispěli mimové, přestože mnoho tanečníku jejich vliv opomíjí. Někdo se domnívá, že vliv pantomimy byl minimální, jiní tvrdí, že pamatují starý černobílý film, na němž Marcel Marceau předvádí "Moonwalk" (měsíční chůzi) nebo "Walking against the Wind" (chůzi proti větru). Jedním z prvních představitelů byl Charlie Robot, který se objevoval v amerických TV pořadech "Soul Train". V létě roku 1977 se ve vlastní show objevili Shields a Yarnell, dva velmi talentovaní mimové. Dělali svoji vlastní verzi Robota, kdy pohybovali pouze určitou části svého těla a přitom klouzali (gliding) po podlaze jako kdyby stáli na kolečkách. Tato show tehdy inspirovala mnoho mladých lidí, což mělo pozitivní dopad na další vývoj. Shieldsovo a Yarnellovo televizní vystoupení také velmi zapůsobilo na jiné čtyři mladé mimy. Utvořili jednu z prvních elektric boogie formací nazvanou Harlem Pop Lockers. Brzy měli velký úspěch, vystupovali v televizi, natočili i video pro německou MTV.

Tango

31. prosince 2008 v 14:45 | Miška
Tango (T) - (2/4 takt, tempo 28-33 t/min)
je erotický jihoamerický tanec dodnes ještě ne zcela objasněného původu. Podle jedné verze jde o tanec početné populace černochů, žijících na pobřeží Argentiny a Uruguaye. Bavili se v přímořských krčmách, kde tančili také podle bubnu - "tokan en tambor" (ve španělštině: tlouci na buben). Z toho zkomolením vznikl tanec tokatambor a následně tokatango (nebo zkráceně i taka, později tango). V přístavech se tanec naučila tzv. zlatá mládež z Buenos Aires a vzniklo - jako městský folklór tango argentino (přesněji: tango rioplatense). Podle A. Matznera to byl původně černošský tanec z oblasti Západoindického souostroví, který v 2. polovině 19. století zdomácněl v přístavní čtvrti Buenos Aires, kde byl zušlechtěn španělskou pohybovou kulturou (původní název baile con corte). V každém případě se tango v Buenos Aires tančilo v běžných lidových tančírnách a odtud se dostalo na jeviště. Podle jedné zmínky ho poprvé tančil Pablo Podesta na scéně divadla Nuevo. Podle jiné verze jeho vzniku je předchůdcem kubánská danza habanera (tanec z Havany), K. Lachout se přiklání k vývoji z habanery del Café, která byla populární za španělsko-americké války roku 1898 a byla již prototypem nynějšího tanga ...
Časem se do argentinského tanga vmísili i prvky dalšího argentinského tance milongy - vzniklo tango milonga. Do Paříže tango importovali kolem roku 1907 námořníci a argentinští studenti. Nesmírně zpopulárnělo a rozšířilo se díky neskrývané erotice, dále interpretaci tanečního páru Robert - Mistinguette (Robert byl pařížský taneční mistr, mimochodem autor tance la raquette /raketa/ z roku 1925) a také díky dalšímu francouzskému tanečníkovi a organizátorovi soutěží Camillu de Rhynalovi. Ten již v roce 1907 uspořádal první závody v tangu v Nice a v Paříži. O dva roky později již zcela ovládalo pařížské parkety. Další velký závod v tangu se uskutečnil v roce1911 v berlínském Sportpalastu. V témže roce se pak tango objevilo i v Praze.
Charakter tanga se po 1. světové válce změnil vlivem foxtrotu a nakonec ho po Tango Conference v roce 1922 a po Great Conference v roce 1929 standardizovali Angličané a zařadili k dalším tancům anglického stylu. Uvádí se, že o moderní formu soutěžního tanga se zasloužili zejména tanečníci Henry Jacques z Anglie a Freddie Camp z Německa.
V ČSR se 3.3.1924 uskutečnila ve Velkém sále pražské Lucerny mezinárodní taneční soutěž v tangu. Jejím vítězem se stal amatér Karel Vinařský s partnerkou, patrně Valerií Fridrichovou.
Před 2. světovou válkou tančili tango Angličané svým vlastním stylem, v Německu se tančilo tvrdé staccato - styl s ostrým akcentem a mnoha rychlými kroky. V ČSR se dávala přednost měkkému elegantnímu tangu pařížskému. V údobí 1934-35 byl anglický styl v tangu zpočátku opuštěn samými Angličany a částečně nahrazen stylem latinskoamerickým ve shodě s jeho oblastí původu. Po 2. světové válce pak tango nově standardizovala Imperial Society of Teachers of Dancing (ISTD) a bylo zařazeno mezi tance standardní. Toto poválečné tápání - kam s tangem se odráží i v řadě prvních poválečných soutěžích LAT v ČSR, kam bylo zařazováno. Koncem 50. let se pak vrátilo mezi soutěžní STT.
Hudba tanga, v níž se hojně vyskytují staccata a crescenda, vytváří náladu tajemného dramatu s neustálými proměnami, které znovu a znovu nabízejí pozvání, jemuž nelze odolat. Řada kroků tanga pak připomíná vláčné pohyby kočkovitých šelem.

Street dance

31. prosince 2008 v 14:43 | Miška
Street dance zahrnuje všechny "pouliční tance", ve kterých si nachází stále větší oblibu mladá generace.
Mezi taneční techniky a styly, které lze do Street dance zařadit patří Hip Hop, RnB, New style, Old style, Free style, Hype, Krumpin´, Funky, Lockin´, Poppin´, Boogaloo, Electric boogie,Break dance
Všechny tyto tance jsou neoddělitelně spjaty s konkrétním hudbou a životním stylem

Standartní tance (STT)

31. prosince 2008 v 14:43 | Miška
Waltz (W) - (3/4 takt, tempo 31-33 t/min)
Valčík (V) - (3/4 takt, 50-64 t/min)
Tango (T) - (2/4 takt, tempo 28-33 t/min)
Slowfoxtrot (Sf) - (4/4 takt, tempo 29-31 t/min)
Quickstep (Q) - (4/4 takt, tempo 54-63 t/min)


jsou tance vytvořené uměle anglickými profesionály koncem 20. let 20. století. Vznikly na základě dlouhodobého důkladného studia vybraných tanců, které nejvíce vyhovovaly mentalitě Angličanů, jak v oblasti tzv. spotřebního tance, tak i z hlediska závodního, neboť již před formováním standardu se už ve Velké Británii a západní Evropě v moderních tancích soutěžilo. Již v roce 1920 se angličtí učitelé tance na první Informal Conference dohodli, že je třeba z vybraných tanců odstranit excentrické prvky, které brání plynulému postupu vpřed (např. vykopávání nohou, náhodné kroky a skoky, hluboké podřepy - grand plié, kroky prováděné ve 2. pozici, pauzy apod.). Na základě tanečních ukázek v podání nejlepších tanečníků doby, přednášek a diskuze, což se opakovalo i na dalších konferencích, byly pak na Great Conference v roce 1929 zařazeny do standardních tanců waltz, foxtrot, quickstep, tango a blues. Jejich základní a nejjednodušší kroky byly přesné definovány a pojmenovány a pro každý tanec bylo určeno tempo. Ještě dnes představují tyto kroky základní figury STT. Jejich rozpracováním a stálým protancováváním v trénincích a na soutěžích se figurální repertoár, při zachovávání charakteru každého tance, stále rozšiřoval. Vývoj těchto tanců pokračuje dodnes.O vznik a rozvoj STT, zvaných tance anglického stylu, se nejvíce zasloužily takové osobnosti, jakými byli Philip J. S. Richardson, Victor Silvester, Josephine Bradley, americký profesionální tanečník Maurice (vl. jménem Maurice Oscar Louis Mouvet; působil v Paříži, Londýně, ve Vídni, v Budapešti, Monte Carlu aj.), Frank Ford, Henry Jacques, Alex Moore atd. Anglický styl ovládl nejen Britské ostrovy, ale celý svět. Jeho biblí se staly práce V. Silvestera: Modern Ballroom Dancing (1927), Theory and Technique of Ballroom Dancing (1932) a zejména Alexe Moora: Ballroom Dancing (1936). Neustále opakovaná vydání pak přinášela nové figury, nové poznatky a byla označována jako vydání revidovaná a rozšířená. V roce 1933 Moore založil mezinárodní odborný měsíčník Monthly Letter Service a až do konce svého života (I. 1991) byl považován za ztělesnění anglického stylu. Tento měsíčník vychází dodnes, po Moorovi ho vydává Geoffrey Hearn.A cože je to anglický styl? Je to stav, kdy pár doslova pluje po taneční ploše. Australan Alf Davies tvrdil, že je to maximum pohybu s minimem námahy. Podle Moora je anglický styl maximum pohybu spojeného s lehkostí. V současnosti jsou STT na soutěžích označovány podle konzervativních Angličanů převážně jako moderní (Modern Ballroom Dancing), což lze obhájit také faktem, že ze stovek moderních tanců 20. století zůstaly jen ony. Pro 21. století zůstávají v repertoáru soutěží tanečního sportu i běžných i reprezentačních tanečních zábav.

Slowfoxtrot

31. prosince 2008 v 14:42 | Miška
Slowfoxtrot (Sf) - (4/4 takt, tempo 29-31 t/min)
je pomalejší varianta foxtrotu, v Českých zemích nazývaná častěji slowfox. V Anglii ale používají spíše termín foxtrot, což může poukazovat na skutečnost, že první foxtroty se tančily v pomalejším tempu. Takže ještě dnes jsou v programech Blackpoolu uváděny tance: foxtrot, quickstep atd.
V roce 1913 vyšel v Dancing Times první evropský popis slowfoxu, který podle tohoto anglického renomovaného časopisu vznikl v USA. Následující rok ho již vyučovali taneční mistři organizovaní v ISTD. Se slowfoxem, jak ho známe dnes, měl ale ještě málo společného.
Po skončení 1. světové války v roce 1918 se slowfox stal nesmírně populární a to zejména v Anglii pro svou uhlazenost a jistou noblesu. V roce 1921 předváděla Josephine Bradley se svým partnerem G. K. Andersonem tak skvěle propracovaný slowfoxtrot, že se jím proslavili.
V roce 1922 se patrně v Londýně uskutečnila soutěž Daily Sketch, vyhlášená stejnojmenným deníkem pouze pro amatéry ve dvou tancích, foxtrotu a valsu. Foxtrot (resp. slowfoxtrot) vyhrál pár G.K. Anderson - paní Rey,
valse měl vítěze dva: kapitán G. Foster- Flora le Breton a V. M. Brooks - slečna Lipman.
V letech 1922 a 1923 se asi opět v Londýně konala Ivory Cross - otevřená soutěž ve foxtrotu. V obou ročnících zvítězil pár G. K. Anderson - Josephine Bradley.
Slowfoxtrot je uměle vytvořený tanec, který vznikl lineárním prochozením foxtrotových základních čtvrt-otáček (J. Chrastil). Je dítětem anglických tanečních mistrů, kteří ho koncem 20. let standardizovaly a který také do jisté míry odráží charakterové vlastnosti Angličanu - lehkost s flegmatičností, přesnost, avšak nevýbušnost, rytmičnost a samoúčelnost, honosnost i lhostejnost (J. Chrastil).
Pomalé tempo si vyžádalo dlouhý, nepatrně skluzný krok, dokonalou kontrolu těla, přirozenou eleganci, lehkost a jistotu. Slowfox je vlastně stálá taneční chůze bez přísunů (jen ve vynucených situacích, např. v otáčkách se používá patové stažení - impetus). Při slowfoxu se zdá, že pár pluje prostorem, v němž vytváří protáhlou vertikální i horizontální vlnu. I přes jisté ustrnutí vývoje po odlivu sweet music se přece jen od 60. let vyvíjí dál, jak v detailech, i prostřednictvím nových figur i s tanečními synkopami aj. Třeba od 90. let se v Evropě již v základních krocích provádějí větší náklony celým tělem do stran, což mimochodem u českých i slovenských párů není tak často k vidění.
Kombinaci pérového kroku a trojkroku se od poloviny 30. let v Praze říkalo zlatá vazba, avšak po světové válce se tento termín ze slovníku českých tanečníků vytratil.
Ve STT je slowfoxtrot tzv. tancem pravdy, neboť jedním z nejnáročnějších moderních tanců vůbec bezpečně a dokonale ho může zvládnout jen skučný tanečník. Právě v slowfoxtrotu se pozná kvalita tanečního páru, jeho tanečnost, což je obtížně defiovatelný termín, který by ale měl být jedním z hlavních hledisek při posuzování párů na soutěžích. Dodes tornu tak není.

Slide aerobic

31. prosince 2008 v 14:41 | Miška
Slide aerobik
Slide je označení druhu aerobního tréninku, který byl již v 50. letech použit pro zlepšování kondice sportovců, především rychlobruslařů. Jedná se o velmi specifický trénink, při kterém je zatíženo přední svalstvo stehenní a hýžďové. Svaly zádové, břišní a svalstvo paží je však používáno k udržování stability. Při správné technice je tedy slide tréninkem celého těla, který má velký dopad na i na kardiovaskulární aparát, protože jsou zatíženy velké svalové skupiny.
Hlavní rozdíl proti ostatním druhům aerobiku spočívá v tom, že při slide dochází k intenzivnímu procvičení svalstva vnitřní a vnější strany dolních končetin. Při skluzu je také správnou koordinací paží a nohou trénována rovnováha.
Slide je především tréninkem kardiovaskulárního systému. Je velice šetrný ke kloubům dolních končetin i páteře, protože nedochází k vertikálním nárazům jako při všech ostatních formách aerobiku.

Technika slide
•Váhu těla rozložte rovnoměrně na obě dolní končetiny.
•Pánev držte rovnoměrně s rameny.
•Kolena jsou stále lehce pokrčená a sledují směr špiček nohou.
•Novou krokovou variaci začínejte až po dotažení obou nohou do základní pozice na rampě, když je tělo v rovnováze.
•Celé tělo po odrazu "tlačte" od abduktorů ven, dolů a proti konečné rampě.
•Při skluzu jsou obě dolní končetiny roznoženy alespoň na šířku pánve, dotahovaná noha slouží ke kontrole rychlosti.
•Nohy zavírejte na konečné rampě teprve tehdy, když získáte rovnováhu.

Pravidla bezpečnosti

•"Warm up" provádíme zcela normálně na zemi (u nováčků při rozcvičení na slide by mohlo při nekoordinovaném skluzu dojít k natažení neprohřátého svalu).
•Návleky se nasazujte v sedě.
•Všichni cvičenci by měli začít na stejné straně.
•Stále upozorňujeme na správnou techniku: tělo držíme zpříma, kolena stále lehce pokrčená, odrážíme se stále s jednou nohou na rampě, nohy zavíráme až tehdy, stojí-li vedoucí noha na rampě a tělo je v rovnováze.
•Jestliže je některý z účastníků unaven, vrátí se zpět k basic slide.
•Protože při slide dochází k opravdu intenzivnímu přetížení postranní svaloviny nohou, použijeme před i po slide speciální strečink.

Hudba

Tempo hudby volíme podle úrovně účastníků. začátečníci 110 - 120 BPN, pokročilí 130 - 140 BPM. Nepřekračujeme 140 BPM.

Výchozí pozice

front position
end position
center position
Fáze pohybu
odraz
skluz
zavírání nohou
Variace pohybu
dotahující nohu držet, zavřít, zvednout
použít paží
změna tempa hudby
změna polohy těžiště těla (zpříma, v podřepu)
použití odporu jako tubes nebo činek
u některých slide nastavitelná vzdálenost ramp
Základní kroky
basic slide
slide tap (slide touch) front, back, side, double tap
slide knee lift front, out, in
slide leg curl
slide lunge side front
heel raise
speed skate (2 doby)
"fencing slide" (front, reverse)
double step touch
crossover turn
pivot turn
3 tap turn
squaw pull
skilauf (open, close)

Samba

31. prosince 2008 v 14:40 | Miška
Samba (S) - (2/4 takt, tempo 54-58 t/min.)
Některé prameny, zabývající se historií tohoto tance uvádějí, že jeho kořeny sahají až k tanci afrického kmene Bantu - batuque (dle E. Bartsche; mimochodem, totéž někteří badatelé tvrdí o původu charlestonu - obojí může být pravda). Samba je např. i název osady poblíž Lambaréné v africkém Gabunu. Její americká lidová forma vznikla patrné v okolí brazilského města Bahia mezi černými otroky, kteří ji tančili na tamějších plantážích již před více než 450 lety.
Byl a je to tanec nevázaných prudkých pohybů, na kterých se podílí celé tělo včetně hlavy. Časem byla samba označena za lidový tanec brazilských černochů a dodnes se ještě v Brazílii těší největší oblibě. Bez samby a přehlídek jejích škol, které mezi sebou soutěží, jsou dodnes nemyslitelné karnevaly v Brazílii zejména v Rio de Janeiro.
První evropský popis samby, samozřejmě již upravené pro salony, se objevil ve francouzském magazínu Dansons v srpnu roku 1922 a poté v březnu roku 923. Popis již s 30 fotografiemi a hudbou přinesl únoru roku 1923 další francouzský magazín La Danse. Kolem roku 1939 začaly orchestry v Americe hrát brazilské rytmy, které se dostaly společné s tanci do Anglie ještě během 2. světové války. Samozřejmě šlo především o brazilskou sambu, která se po standardizaci anglickými tanečními mistry stala po válce, spolu s dalšími, tancem společenským. Na rozdíl od rumby, nebyla po skončení 2. světové války po technické stránce tak přesně zaznamenána.
Sambu charakterizuje zejména současný pohyb obou kyčlí vpřed i vzad a tomu odpovídající náklony celého těla a také akcentované pohyby směřující do země. V soutěžní formě se v 70. letech tančila některými kroky (zejména v otáčení) z místa, časem i podél stěn sálu. V současné době se již tančí opět většinou a místě, do prostoru jakýmkoliv směrem, obvykle řadou prudkých otáček.

Rumba

31. prosince 2008 v 14:40 | Miška
Rumba (R) - (4/4 takt, tempo 33-54 t/min.)
je afrokubánský tanec, jehož kořeny sahají daleko do minulosti Afriky, odkud čerpal i svůj rytmus. Afričtí černoši se jako otroci dostali na Kubu již počátkem 16. století. Tam zpívali své písně a tančili zpočátku ještě na své původní africké rytmy, tam časem vznikla rumba - tanec černých kubánských otroků.
Termín rumba znamená ve španělštině jednak stejnojmenný lidový tanec, ale také veselici, hodokvas, hýření anebo i množství či hromadu lidí. V rumbě se prolínají prvky černošské, arabské i španělské. To pro evropské hudebníky i tanečníky bylo zpočátku dost obtížné a těžko pochopitelné a bylo asi i příčinou, že rumba, která se v Evropě objevila již v roce 1923, nezískala valnou přízeň a velmi brzy vymizela z tanečních síní.
V údobí 1927-1928 předváděli rumbu v Paříži kubánští tanečníci. Následkem toho se kolem roku 1930 rumba znovu vrátila na parkety, avšak už přizpůsobená evropskému pojetí tančení. To se již orchestry začaly zajímat o její exotický rytmus. Avšak tanec na nové rumbové skladby byl prováděn příliš skákavě a z pérovaných pohybů, což kromě melodie nemělo s kubánskou rumbou nic společného. Opět u toho byli angličtí učitelé tance (zejména Monsieur Pierre, vl. jménem Pierre Laffite, s partnerkou Doris Lavelle),kteří dali již tehdy rumbě určitá pravidla a stanovili její první figury, např. (dle O. Landy) čtvrtobraty, řetězový krok, kruhové otáčeni, křížový krok aj.
V ČSR se rumba tančila již kolem roku 1931 a její popisy se objevily jak v The Dancing Times, tak i v našem odborném tisku a dokonce i v samostatných příručkách. Rumba byla také po 2. světové válce nejlépe prostudována a též nejlépe tančena. Budila zájem každého dobrého tanečníka již svým exotickým podmanivým rytmem. Samozřejmě, že původní rumba měla jinou formu, než v jaké byla v Evropě tančena. Charakterizovaly ji rychlé pohyby nohou za součinnosti pohybů kolen a kyčli a také často protřesů ramen.
Po 2. světové válce se tančila tzv. square rumba se základním krokem do čtverce, či protáhlého obdélnika, první volný krok začínal na 1. dobu. Kolem poloviny 60. let došlo ke změně a základní krok se začal tančit stylem mambo bolera, kde základní krok vpřed nebo vzad se provádí na 2. dobu a s akcentem.
K uvedenému způsobu tančení je třeba říci, že na Kubě se čtverec - Square box, neužíval v žádné formě rumby. Za "kubánský styl společenského tance rumby" (Cuban System of Ballroom Rumba), nebo jednoduše za kubánskou rumbu (Cuban Rumba), byla přijata nejpopulárnější varianta tančená domorodci v pomalém až středním tempu. Tuto formu rumby chápou Američané jako kombinaci dvou tanců, které jsme si spolu s nimi zvykli označovat jako bolero a mambo. O tom, jak tento tanec správně nazývat, bychom mohli teoretizovat neustále (kubánská rumba, mambo, bolero či mambo-bolero), avšak pro praktické provedení to není otázka prvořadé důležitosti. A tak tedy zůstaňme u již tradičního názvu rumba.
Začátek 60. let probíhal ve znamení tzv. rumbové války, což byl právě spor o způsobu tančení rumby, o jejím novém pojetí a o doprovodné hudbě. Probíhal mezi tanečními odborníky in natura a současné i na stránkách odborných časopisů nejen v Evropě, ale i mezi Evropou a Amerikou. ČSSR rumbová válka plně zasáhla v roce 1964 a doznívala pak ještě několik let. Výsledkem této "války" byl začátek procesu na jehož konci je dnešní pojetí rumby - o níž se také říká, že je to tanec zamilovaných.